Hidden Blade #FF - Assassin's Creed

6. března 2015 v 13:37 | Lucy |  Fan Fikce
||♥.♥||

Zdravím všechny! :)
Dneska jsem se rozhodla, že vám tady zveřejním mou fan fiction na PC hru Assassin's Creed, kterou jsem téže zveřejňovala na Wattpadu, ale tam jsem měla nějaké problémy s nastavením soukromí, takže to nakonec zveřejním i tady. :) Chci jen upozornit, že na tohle téma jsem psala poprvé, takže to nebude nic extra úžasného, ale snaha se cení, ne? :) A vím, že se to asi nebude líbit všem, především proto, že předpokládám, že většina z vás tuto PC hru, tudíž ani postavy, které se v povídce vyskytují, neznáte... ale to nevadí, i tak bych byla ráda za přečtení a ohodnocení. :) Doufám, že se bude líbit a have fun! :)
PS: Ještě bych měla popsat obrázky, které vidíte výše - vlevo je samotná Hidden Blade (Skrytá čepel, jen pro představu, aby ti, co AC neznají, tušili, jak vypadá) a vlevo pak můj drahý Ezio Auditore, hl. mužský hrdina této jednodílovky. :)♥
PPS: Kdyby to někomu z kontextu nedošlo, upozorňuji, že Assassíni a Templáři jsou odvěcí nepřátelé - velmi důležitá informace! :D



Anotace:
Valeria je dcerou Templářského velitele, ale ve skutečnosti Templáře z celého srdce nenávidí a tajně si přeje stát se Assassínkou. Když se setkává s mladým Eziem Auditore, její život se kompletně mění...

Myslela jsem si, že jsem obyčejná dívka, jejíž jediným osudem je a navždy bude jen poslouchat rozmary svého otce. Jednoho dne se ale všechno kompletně změnilo. Pamatuji si to, jakoby se to stalo teprve včera.
Toho dne bylo, alespoň na první pohled, krásné a nezvykle teplé podzimní odpoledne. Dlouhé a spletité ulice městečka Florencie se jen hemžily lidmi, kteří sem přijeli z dalekých krajů, ať už kvůli obchodu nebo jen a pouze, aby obdivovali zdejší krásy. Milovala jsem tohle město. Ale to bylo tak všechno, co jsem tady a celkově i ve svém životě milovala.
Když o tom přemýšlím, ještě jednu věc vám musím předem vysvětlit, aby jste mě poté správně pochopili. Můj otec byl zámožný muž a také jeden z nejlepších bojovníků v okolí. Často se povyšoval nad ostatní a nedal dopustit, aby se mýlil. No, ikdyby se tak někdy stalo a někdo to začal veřejně tvrdit, asi by jeho život brzy rychle skoncoval. Sama jsem musela poslouchat cokoli otec přikáže, protože kdybych se snad někdy opovážila vzdorovat, čekal by mě krutý trest. Tolik asi k tomu, že rodiče milují své děti nade vše. Pamatovala jsem si časy, kdy bylo všechno jinak. A to v době, kdy ještě žila má matka. Ale když mi bylo osm let, zemřela na nějakou smrtelnou chorobu. Od té doby se začal otec měnit. Často podléhal alkoholu a cigaretám. Když se naštval, seč to bylo kvůli té největší blbosti, bil mě. Po pár letech, když se z toho alespoň částečně dostal, mě poslal na výcvik do městské stráže. Každý z vás si teď možná řekne - holka a strážná? To přece nejde dohromady. Ano, sama jsem si to nespočetněkrát opakovala. Ale po pravdě jsem v umění boje byla velmi zručná. Přesto všechno, ani tuhle 'práci' jsem si nijak nezamilovala. Ve skutečnosti jsem ji nenáviděla. Abych pravdu řekla, měla jsem občas pocit, že jsem na té špatné straně, že nebojuji za větší dobro, ale jen za rozrůstající se temnotu nad mou milovanou Florencií.
Ale dost už o mém ubohém životě. Nic z toho není v dnešní době důležité a to - jak jsem se už zmiňovala - díky tomu, co se mi toho soudného podzimního dne přihodilo.
Měla jsem vlastně obrovské štěstí, ikdyž jsem to tehdy ještě netušila, ale toho dne jsem měla, společně s další trojicí mužů, hlídku u jednoho z vchodů do tajného Templářského chrámu. Jejich velitelé, a stejně tak i můj otec, tam měli mít nějakou důležitou schůzku. Vcelku mě zajímalo, o čem se tam budou bavit, ale neměla jsem povolení být u toho... nikdo ze strážných nesměl.
Znuděně jsem se opřela o bránu a začala si dlouhý ostrý meč přehazovat z jedné ruky do druhé. Bylo mi celkem jedno, jak jsem přitom vypadala, ale pravděpodobnost, že se bude zrovna v tu dobu něco dít, byla téměř nulová. Jenomže to jsem se mýlila.
Neviděla jsem, odkud se vzal, prostě byl najednou před námi a do vteřiny leželi dva muži v lehké zbroji na zemi a topili se ve vlastní krvi. Bleskurychle tasil meč a začal bojovat s dalším strážným. Nevěděla jsem co dělat, všechno se to událo hrozně rychle. Ale stačil jediný pohled na oblečení, které měl dotyčný na sobě a poznala jsem o koho se jedná. Třetí strážný padl a útočník se rozběhl ke mně. Couvla jsem a zády narazila do zdi. Upustila jsem meč a zvedla ruce na znamení, že se vzdávám. Přitom jsem uhla pohledem a zavřela oči.
"Jsem na tvé straně!" vykřikla jsem rychle. Čekala jsem, že mě zabije, ale nic se nestalo. Opatrně jsem otevřela oči a zjistila, že jsem ho zastavila právě včas. Jeho skrytá čepel byla asi milimetr od mého krku. "Prosím, ne." Dodala jsem slabým hlasem a zadívala se mu do očí. Udiveně jsem pootevřela ústa, když jsem zjistila, že vlastně není o moc starší, než jsem byla já. A také byl velmi pohledný.
"Co jsi zač?" zeptal se hrozivě, ale něco mi říkalo, že to byla jen maska.
"Jmenuji se Valeria Scalatore. Nezabíjej mě, nejsem tvůj nepřítel." Zašeptala jsem a doufala, že ho přesvědčím. Pokud ano, naskytala se mi jedinečná příležitost.
"Tak kdo jsi?" polkla jsem a trochu narovnala hlavu, abych se nedotkla ostré čepele, která stále čekala na svou příležitost u mého krku.
"To je dlouhý příběh. Ty... ty jsi Assassín, že?" s očekáváním jsem se na něj zadívala a zatajila dech. On zlehka kývl a já se kousla do rtu. "Jaké je tvé jméno?" Mladík nadzvedl jedno obočí a já nervózně polkla.
"Jsem Ezio. Ezio Auditore." Zalapala jsem po dechu a vykulila oči.
"Auditore? Já- znala jsem tvého otce, Ezio... a taky tvého bratra. Je mi líto, co se jim stalo." Se vzdálenou vzpomínkou na mladého Federica se mi zaleskly oči slzami. Bylo to už tak dávno a přesto všechny pocity byly tak čerstvé...
"Mého otce?" čepel byla do vteřiny pryč a mladý Assassín odstoupil o krok nazpět. Svěsila jsem ruce a oddechla si. Instinktivně jsem si promnula krk, a pak jsem se natáhla pro meč a zastrčila ho zpátky do pochvy. "Odkud jsi je znala?" zadíval se na mě se zmateným výrazem. Já se nejdříve rozhlédla a spatřila skupinky měšťanů, kteří nás 'nenápadně' pozorovali. Polkla jsem.
"Jak jsem řekla, je to dlouhý příběh. Můžeme si promluvit někde... v soukromí?" mladík se zadíval na zástupy lidí a pevně semkl ústa, čímž dal vyniknout malé jizvě, kterou měl kolmo po pravé straně rtů. Zajímalo mě, jak k ní asi přišel... třeba v nějakém velkém souboji za dobro a pravdu?
"Samozřejmě." Přikývl a lehkým posunkem mi naznačil, abych ho následovala. Rychle se vydal ke dveřím do jedné z nedalekých budov. Předpokládala jsem, že otevře a půjdeme dovnitř, ale on měl očividně jiný nápad. Zlehka se vyhoupl nahoru a začal šplhat na střechu. Nevěřícně jsem ho pozorovala.
"Jako vážně?!" křikla jsem za ním. Když jsem byla mladší, bavilo mě takto šplhat po budovách a hrát si na Assassínku, ale od té doby už uplynula řada let a já ani nevěděla, jestli to ještě umím.
Ezio se vyšvihl na vrchol a pak pohlédl dolů. Na tváři mu pohrával šibalský výraz.
"Snad se nebojíš? Vždyť jsi 'Valeria Scalatore'!" (pozn. autorky: scalatore znamená italsky lezec) vztekle jsem si pro sebe zamumlala pár nadávek a rozhlédla se. Na ty dveře bych nejspíš vylézt nedokázala, tak jsem začala hledat nějakou alternativní cestu a tu jsem také brzy nalezla, protože vedle domu bylo naskládáno několik krabic, které mě mohly dostat celkem slušně nahoru. Rychle jsem se k nim vydala a opatrně vylezla až na tu nejvyšší. Poté jsem se chytla okenního rámu, pevně se ho přidržela a vytáhla se o něco výš. Byla to dřina, ale když jsem to několikrát opakovala, dostala jsem se až nahoru, kde na mě už čekala Eziova pomocná ruka. Pevně mě chytl a vytáhl mě až na střechu. Tam jsem si lehla a zprudka oddechovala. Byl to celkem nezvyk.
"Máš talent." Podotkl Ezio, ale jeho špatně skrývaný úsměv mě tak akorát naštval.
"Oh, vážně?" odvětila jsem ironicky. "No, budu muset ještě trochu trénovat."
Vstala jsem a rozhlédla se. V tu chvíli jsem nedokázala potlačit ohromený povzdech. Ten výhled byl nádherný...
"Pěkné, co?" upřímně se nad tou poznámkou usmála.
"Ano." Zašeptala jsem souhlasně a zhluboka se nadechla. Očima jsem vyhledala mladého Assassína a zjistila, že se posadil na kraj a pozoroval okolí. Přisedla jsem si k němu a vzdychla.
"Musí to být úžasné. Ta volnost a svoboda..." Ezio se na mě zadíval a já zmlkla uprostřed věty. Sklonila jsem pohled a kousla se do rtů.
"Tak povídej. Co jsi zač a odkud znáš mou rodinu?" opět jsem k němu zvedla zrak a smutně se usmála.
"Můj otec je Templář, Ezio." Mladík se trochu zamračil, ale nic neříkal a pobídl mě, abych pokračovala. Kousla jsem se do rtů a vzdychla. "Víš, já Templáře nenávidím. Nenávidím svého otce, nenávidím městskou stráž, prostě všechny... ale nemám na výběr. To co dělám, já- kdybych odmítla, on by mě ztrestal. Abych pravdu řekla... já jsem vyrostla na příbězích o Assassínech. Má matka mi je vyprávěla, když jsem byla dítě. Chtěla abych poznala i tu druhou stranu, abych věděla, proti komu vlastně bojujeme. Legendy jako Altair... ale i tvůj otec. Giovanni Auditore. Když jsem se dozvěděla, že žije tady, ve Florencii... no prostě jsem se rozhodla ho najít. A zjistit, co je na tom pravdy. Ale byla jsem dítě a neměla jsem k tomu odvahu. Až mnoho let poté, co má matka zemřela, jsem se k tomu odhodlala." Na chvíli jsem se zadrhla a zahnala slzy. V myšlenkách jsem se vrátila mnoho let do minulosti a vzpomínala na ten den tak jasně, jakoby se to všechno stalo teprve včera. "Najít vilu rodiny Auditore bylo snadné, protože jste tu přeci jen byli velice známí. Když jsem se k ní dostala, vylezla jsem na její střechu a shlížela dolů na dvůr. Tehdy jsem ho poprvé spatřila. Tvůj otec byl na první pohled jen obyčejný muž, ale já v něm už tehdy poznala Assassína - snad kvůli tomu, že jsem o vás toho tolik slyšela a četla? Ani nevím, ale hned jsem věděla, že je to on. Od té doby jsem tam chodila skoro každý den, pozorovala vás všechny a hledala jedinou známku toho, že je něco na těch příbězích pravdivého." S pohledem na Ezia jsem na chvíli zmlkla a trochu omluvně se pousmála.
"Nikdy jsem si tě nevšiml." Zamumlal mladík a já se zasmála.
"Ano, ty možná ne... ale tvůj bratr? Heh, to bylo něco jiného. Jednou mě tam nachytal. Bála jsem se, že mě udá a že mě zatknou... ale to on neudělal. Řekl mi, že o mě ví už pěknou řádku dní, ale až dnes se mu podařilo mě zastihnout. Byla jsem v šoku. Řekl mi všechno o Assassínech i o Templářích-"
"On to věděl?! Proč mě to jen nepřekvapuje..." Přerušil mě Ezio a já se uchechtla. Nakonec jsem však pokračovala:
"Navíc mě začal učit bojovat s mečem. Jistě, byli jsme ještě mladí, ale Federico byl dobrý učitel. Po pravdě... čím více času jsme spolu trávili, tím více jsem si musela začít přiznávat, že se něco děje. Kdykoli jsem ho viděla, podlamovala se mi kolena, srdce mi bušilo o sto šest... netušila jsem, co se to se mnou děje-" Ezio mě opět přerušil.
"Moment! Chceš mi říct, že jsi byla do Federica-" Smutně jsem se usmála a kývla.
"Zamilovaná? Ano. Nevím, jestli cítit tvůj bratr to samé, ale nikdy jsem neměla odvahu mu to říct. Každopádně... jednoho dne mě Federico přivedl před vašeho otce a představil nás. Byl to krátký rozhovor, ale nikdy na něj nezapomenu. Giovanni byl velmi laskavý muž. Bohužel, brzy se o všem dozvěděl můj otec. Nazval mě děvkou a zrádkyní a zakázal mi se k někomu z vás jen přiblížit. A já nedokázala neuposlechnout. Federico se nějakou dobu pokoušel ke mně dostat a pomoct mi, ale i on to nakonec vzdal. Víš, když jsem se dozvěděla, že byli popraveni... dost mě to vzalo. Jediná dobrá zpráva byla, že ty jsi unikl. Ezio Auditore. Poslední žijící syn Giovanniho Auditore. Snažila jsem se tě najít, ale nepodařilo se mi to. Tak jsem ve skrytu duše doufala, že tě jednou potkám. A podařilo se. Teď jsi totiž tady, se mnou... a můžeš mi pomoci. Pokud tedy budeš chtít." Zakončila jsem svou řeč a rychle sklonila pohled, aby Ezio neviděl mé slzy. Bylo pro mě hrozně těžké na to všechno vzpomínat.
"Co potřebuješ?" zeptal se mladík a si rychle hřbetem ruky otřela oči a vzhlédla.
"Zpřetrhat pouta. Chci pryč od otce... já-" skousla jsem si rty a zarazila se. Polkla jsem a zhluboka se nadechla.
"Ano?"
"Chci se přidat k Assassínům, Ezio. Ale bez tebe nikdy neuteču. Nikdy se ze mě nestane bojovnice dobra. Blíží se válka a já jsem na té špatné straně. Vím to." Mladý Assassín si mě zkoumavě prohlížel a já semkla rty. Oči se mi zaleskly slzami, ale nedovolila jsem jim vyjít na povrh. Všechno, co jsem řekla, byla pravda. Byl to můj sen. A Ezio byla má jediná naděje na jeho splnění.
"Sbal si věci. Zítra odjíždíme." Zalapala jsem po dechu.
"Opravdu? A... kam?" Mladík se usmál.
"K mému strýci. Staneš se Assassínkou."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Simix Simix | Web | 6. března 2015 v 19:18 | Reagovat

~Čaué~
Tu PC hru neznám, ale jinak o Assasínech vím :)
Prvně se mi to nechtělo číst, řekla jsem si... je to dlouhé atd. Pak jsme si vzpomněla, že by to mohlo být fajn, s bratránky jsme natáčeli minifilm o Assasínovi a bylo to fajn :)
A tenhle příběh je taky fajn... asi bude mít pokračování, jak se stala tou Assasínkou, ne?
A možná se teď zamiluje do něho, když předtím milovala jeho bratra... Pokud bude další díl, nechám se překvapit :)
Tak ahoj :)

2 Victoria Cool Victoria Cool | Web | 7. března 2015 v 12:00 | Reagovat

Mám zájem o spřátelení :)

3 Victoria Cool Victoria Cool | Web | 8. března 2015 v 12:15 | Reagovat

Skvělá FanFiction :) Jinak jsem si tě už zapsala!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama